Jak nebýt v Koreji za barbara
Kulturní prostředí má na společnost větší vliv, než si mnozí myslí, a tak se může snadno stát, že v přesvědčení, že děláme to nejlepší, způsobíme nemalé faux pax. Na co si tedy dávat pozor a co se naučit tolerovat Korejcům? V čem spočívají základní rozdíly mezi českou a korejskou kulturou?
Pohled do očí
Ať už se jedná o přípitek či nepříjemné vynadání od korejského nadřízeného, je třeba dávat si velký pozor na přímý pohled do očí. Zatímco v našich končinách se přímo vyžaduje a jeho případnou absenci vnímáme jako nezdvořilost či projev nedostatku sebevědomí, případně smyslu pro zodpovědnost, Korejci to vnímají zcela opačně. Přímý pohled do očí je vnímán právě jako projev nadměrného, nepřiměřeného sebevědomí, výzva k poměření sil. Je to gesto, kterým dáváme najevo, že si jsme v korejské hierarchii rovni, i když to tak většinou není.
Smrkání vs. popotahování
Pravděpodobně nejznámější rozdíl spočívá v přijímání projevů rýmy. Zatímco v našich končinách máme poměrně velké pochopení pro lidi s obrovskými šnuptychly u nosu troubícími na široké okolí, v Koreji byste s tímto přístupem byli za absolutního barbara. Naštěstí nejsou pravidla tak přísná a "kapesník" ještě není považován za sprosté slovo. V mezích tolerance je ale spíš jen nenápadné otření nosu, kdy se z posledních sil snažíte zabránit tomu, aby vám nudle stekla až na bradu. Takové to naše snažení dostat ze sebe doslova co to jde, není přijímáno s velkým nadšením a u jídla je opravdu krajně nevhodné. Hromada Čechů naopak těžce rozdýchává neustále popotahující Korejce a perou se s touhou podat jim kapesník. Tohle vnímáme prostě zcela opačně.
Nemoc
Podobné je to i s nemocnými kolegy nebo spolužáky. V Česku máme takové nepsané pravidlo, že pokud nám je opravdu zle, onen kapesník musíme vytahovat co pět minut a v přestávkách mezi smrkáním neúnavně odkašláváme, zhodnotíme tento stav jako nežádoucí a jdeme se vyležet do postele. Nechceme přece, abychom ještě někoho nakazili. Korejci to vnímají trochu jinak. Hlavní je do práce/školy dorazit, odsedět si své, řádně si zapopotahovat před velkým publikem a večer se skolit do postele, abyste druhý den jeli nanovo. Pracovní kultura a vzdělání je zkrátka nadevše, a tak se Korejci naučili využívat populární roušky, které pomáhají zabránit přenosu nemocí.
Pozdní příchody
Když už jsme nakousli téma školy, je třeba dát si pozor i na pozdní příchody. Ty nejsou vítány ani na jednom kontinentu, ale drobný rozdíl tu přeci jen je. My jsme byli vychováni v tom, že když přijdeme pozdě, zaťukáme na dveře, pozdravíme, stručně sdělíme důvod našeho zpoždění (nebo adekvátně zvolenou výmluvu) a vydáme se na své místo. Korejci se naopak snaží držet zajeté strategie - "doteď jsem tu nebyl, tak i teď budu dělat, jakože tu nejsem" - tiše otevřou dveře a bez pozdravu jako myšky vklouznou na své místo. Zatímco čeští studenti podle korejských vyučujících zbytečně přerušují výuku, čeští učitelé naopak považují korejské studenty za nezdvořilá individua, co neumí ani pozdravit. Přitom to obě strany vlastně myslí dobře.
Doprava
Další kapitolou je chování v hromadné dopravě. I když Korejci působí velmi spořádaně, když ve svých frontičkách čekají na metro, s jeho příjezdem se promění v dravé saně a první volnou škvírou se hrnou dovnitř. Žádné "nejdřív výstup, potom nástup" se nekoná. Pozor ale, když zahlédnete nějakého zoufalce, který s jazykem na vestě dobíhá k pomalu se zavírajícím dveřím. Pokud se mu rozhodnete dveře přidržet, dočkáte se u nás v Čechách vděčného a udýchaného "díky" a několika málo obdivných pohledů, že jste si dobrovolně zašpinili ruce od dveří. V Koreji by vás žádná minuta slávy nečekala, naopak. Zastavit celý vlak kvůli jednomu tragédovi, co si nedokázal trochu přivstat, je zkrátka bráno jako nevítané zdržení.