Letní škola v Korejské republice II - příjezd

Pokud jste se úspěšně prodrali veškerými dokumenty (viz. článek o přípravě) a všechny zúčastněné instituce se shodly, že jste tím pravým kandidátem, měl by vám koncem května přijít e-mail jak od vybrané školy, tak od pražské korejské ambasády. Nyní je potřeba koupit si letenku a zajistit si zdravotní pojištění. Další dokumenty se již liší škola od školy.

V mém případě byl celý proces ještě trochu prodloužen. Ukázalo se, že škola, které jsem přiřadila nejvyšší prioritu, vlastně žádnou letní školu nepořádá. Nabízeli 3týdenní pobyt, během kterého bych nastoupila do rozjetého 10týdenního kurzu, kde bych se vlastně zúčastnila 3. až 5. vyučovacího týdne. Jednalo se tedy o plnohodnotný jazykový kurz a ne o uzavřený jazykový program na léto. Dostala jsem tedy možnost svou volbu ještě zvážit. Byl mi zaslán program škol, o které jsem v přihlášce projevila zájem, s tím že svůj výběr ještě můžu přehodnotit. Z programů to ale vypadalo, že nenabízejí moc kurzů pro pokročilé, a proto jsem se rozhodla i přesto nastoupit na Seoul Women's University. 

Seoul Women's University (© facebook.com/seoulwomensuniv)

Jak se později ukázalo, kurzy pro pokročilé nejspíš nabízely i obě další univerzity. Ale svého rozhodnutí nelituju. Na Seoul Women's University bylo třeba kromě letenky a zdravotního pojištění dodat ještě dopis o přijetí (Letter of Acceptance), přihlášku (Application Form), jejíž součástí byla i krátká esej a sebezhodnocení mé úrovně korejštiny a další dopis o mé maličkosti (Self Introduction). 

Odvoz z letiště zajistila přímo univerzita, a tak jsem si poprvé zažila, jaké to je, když na vás někdo na letišti čeká s cedulí v ruce. Zážitek byl o to vtipnější, že na ceduli kromě mého jména byla i poznámka ve stylu "Prosím, neutečte mi!". Původně nás měl pan řidič vyzvednout šest, ale jeden z letů byl opožděn, a tak se ke mně nakonec připojil jen jeden kluk z Ameriky. Ukázalo se, že můj nový kamarád Daniel se korejsky nikdy neučil a ani se korejsky učit nejede, což ve mě vzbudilo mírné podezření. 

Pan řidič nás dovezl až do kampusu přímo před koleje a odjel. Abych to upřesnila, dovezl nás přímo před zadní vchod, který byl zamčený. Takže jsme s Danielem a kufry budovu různě obcházeli a marně hledali nějaké označení nebo aspoň náznak existence nějaké jiné pozemské bytosti. Nutno podotknout, že jsme přijeli někdy v 7 ráno... Nakonec jsme narazili na mladou slečnu, která ale nejevila sebemenší známky tušení, když jsem začala mluvit o letní škole. Naštěstí nás zachránil Daniel, který spustil o nějakém "BIP programu" a slečna nám hned ochotně ukázala, jak se dostat na koleje a kam se máme jít ohlásit. 

Účastníci BIP programu z roku 2016 (© facebook.com/BIP2016photo) 

Říkala jsem si, že asi nemám moc co ztratit, a tak jsem šla s Danielem a snažila se zjistit, co to BIP znamená. Uvnitř jsme narazili na organizátory, kteří vypadali mírně překvapeně, že jsme tam tak brzo. Poměrně rychle se ale z šoku vzpamatovali, ukázali nám, kde kdo bude bydlet, prozradili nám heslo na wifi a přislíbili i sendvič k obědu. A já zjistila, že i já jsem součástí tajemného BIP programu. 

Bylo brzy ráno a organizátoři dávali dohromady ukazatele cesty, seznamy a další dokumenty, a tak jsme se s Danielem vydali na krátkou procházku po okolí a já začala vyzvídat, co to BIP vlastně je. Bylo teprve kolem poledne, ale dlouhý let a procházka mě poměrně vyčerpaly, a tak jsem se rozhodla vykašlat na všechny osvědčené tipy, jak překonat pásmovou nemoc a šla si lehnout. 

Asi po hodině nebo dvou mě probudilo klepání na dveře od pokoje. Myslela jsem si, že mi přijela první spolubydlící, a tak jsem jen rozespale odvětila, ať jde klidně dovnitř a snažila se nějak probrat zpět k životu. Dovnitř ale nikdo nepřišel a klepání nebralo konce. V pyžámku jsem se tedy vyšourala z postele a šla otevřít. Místo spolubydlící tam na mě čekala jedna z organizátorek s poměrně vyplašeným výrazem a sdělila mi, že si přece ještě musím napsat rozřazovací test. Teď. Hned. Dole na mě čeká auto. Myslím, že se mi moc nedařilo skrývat mé překvapení, ale domluvily jsme se tedy, že se převléknu a seběhnu dolů, kde mě vyzvedne řidič a odveze ke škole. 

O existenci rozřazovacích testů samozřejmě vím. Ale poté, co jsem odevzdala kopu textů v korejštině, sebezhodnotila svou úroveň jazyka, přidala certifikát ze zkoušky TOPIK a přijela uprostřed probíhajícího kurzu... prostě jsem s možností nějakého testu přestala počítat. Vyhnout jsem se mu ale nemohla, a tak jsem po pár minutách rozespalá nasedala k neznámému muži do auta a přemýšlela, co se to teď vlastně děje. V tu chvíli mi připadalo, že snad jedeme na druhý konec města a to i přesto, že jsme vlastně jen sjeli kopec a hledali místo k zaparkování. 

Ve škole už na mě čekali. Rozespalost ze mě tryskala na metry daleko a učitelé i asistenti se mi po chvíli začli prakticky omlouvat, že mě vzbudili. Nejprve se mnou vyřídili nějaké dokumenty, předali mi peníze na jídlo a vysvětlili podmínky testu. Ten už byl připraven, a tak mě poslali do malé prosklené místnosti, kde jsem zůstala s kusy papíru o samotě. Jako asi všechny rozřazovací testy i tento postupoval od nejjednodušší gramatiky a slovní zásoby k té komplikovanější. To jsem v tu chvíli velmi ocenila, protože jednoduché úkoly mi konečně pomohly začít lépe vnímat a soustředit se na problém, kterému čelím. Po uplynutí stanoveného limitu mě poslali na ústní část zkoušky. Paní učitelka byla moc milá, povídaly jsme si o Praze ale také třeba i o tom, co bych se chtěla na letní škole naučit. Po chvíli mi sdělili výsledky a já se začala pomalu dmout pýchou. Předali mi seznam učebnic a jedna z asistentek se se mnou vydala ven a ukázala mi, kde kterou učebnici seženu, kde bude výuka probíhat a vlastně celý kampus. V tu chvíli mi došlo, jak primitivně krátkou trasu jsem v tom autě vlastně absolvovala. 

Skvělá sestava z naší jednotky společně s naším "vedoucím" (© Sŏnhjŏng Jŏng) 

Vrátila jsem se zpět na koleje a začala se seznamovat s dalšími účastníky BIP programu. Jak se ukázalo, jedná se o program převážně pro americké studenty, kteří se prostě chtějí podívat do Koreje a poznat korejskou kulturu a pak taky korejské studenty, kteří se připravují na výměnný pobyt v USA. Kromě Američanů a Korejců se programu účastnilo i pár Kanaďanů, Číňanů (z amerických škol), dva Rusové, Srbka (také z americké školy), Keňanka a já. Kromě mě se korejsky učily jen dvě slečny a obě byly začátečnice, takže i proto jsem tam byla trochu raritka. Jedna z mých korejských spolubydlících z toho ale byla nadšená a občas mě využívala jako takový příruční slovníček. 

Koleje byly rozděleny na jednotky, z nichž každá měla 4 pokoje po 4 postelích. Tolik nás ale na žádné jednotce nebylo a v pokoji byli vždy jen 2 nebo 3 lidé. Přímo na pokoji jsem byla se Seonhyung (Korejka) a Mali (Číňanka) a v ostatních pokojích bydlely Korejky Mina, Jieun a Gyuri, Američanky Krista, Medison a Ruth a Číňanka Grace. Takže i přímo na jednotce jsme to měly dost mezinárodní. I když to může vypadat, že nás tam bydlelo strašně moc, umožnilo mi to najít si rychle hodně přátel a žádné problémy s tím nebyly. Záchody byly k dispozici dva, sprchy hned čtyři, kuchyň byla společná pro celé patro, ale vzhledem k tomu, že snídaně, obědy i večeře byly zajištěné, nebyla moc využívána. Kromě kuchyňky jsme měli k dispozici i společenskou místnost s televizí, fitness nebo modlitebnu. Jednotky jako takové byly rozdělené na dívčí a chlapecké - i když je Seoul Women's University dívčí škola, BIP program byl co-ed a účastnilo se ho tedy i pár kluků. I když převaha holek byla značná.

O tom, jak byl program jazykové školy propojen s programem BIP a co vše jsem díky těmto programům zažila, se dozvíte v posledním z článků o jazykové škole v Korejské republice, který vyjde 1. června 2018.